Zuzana Vránová: Dokonalostí netrpím, jsem člověk na cestě

Kromě toho, že se potýkáme s nedostatkem financí na provoz, je naše současná situace skvělá. Pomáháme narůstajícímu počtu klientů komplexně a máme velkou radost z toho, že naše služby a energie dobře a rychle slouží, když je třeba,“ hodnotí pandemickou éru organizátorka Sousedského klubu a Veřejné ledničky Zuzana Vránová, která umí sehnat potřebné jídlo a suroviny, ale také udělat klientům radost třeba darovaným pugétem.

Dříve pomáhala zejména osamělým seniorům. Osobním přístupem. Objetím. Hezkým slovem. Poslední koronavirové měsíce ale typického klienta proměnily. „Máme narůstající počet matek samoživitelek. Dříve zůstávaly v naší péči většinou po dobu dvou měsíců a následně své náročné situace vyřešily a postavily se na vlastní nohy. Dnes je to pro ně mnohem složitější. Spolu s domácí výukou se jejich situace stává neúnosnou. Přicházejí se silným pocitem selhání, ač to samozřejmě vůbec není namístě. Přibývají také lidé, kteří skončili na ulici. Žili na hraně a covid způsobil jejich pád. Většinou měli pouze brigády a náhodná zaměstnání,“ říká a neopomene zdůraznit, že senioři bývají zvyklí na nepohodlí a umějí s nynějšími omezeními mnohdy pracovat líp než mladí lidé. Co jim naopak dlouhodobě chybí, je právě lidský dotek a pozornost. Samota je totiž ubíjející pro všechny.

PŘÍBĚHY, KTERÉ BOLÍ

Některé příběhy jsou těžké i pro přesvědčenou optimistku. „Obecně považuji za náročné situace, kdy je chudý člověk navíc nemocný. Mám dva klienty s rakovinou. Jednomu zemřela žena, má vývod, a když přijde a řekne: Abych se přiznal, je toho na mě v poslední době nějak moc, je i taková jednoduchá věta dost velká síla. Nikdo si u nás ale nestěžuje, a i kdyby ano, u nás pěstujeme hlavně radost a pozitivní přístup k životu, i když se třeba aktuálně nedaří. A tou dobrou náladou, tou válcujeme všechno to těžké,“ zdůrazňuje. Míra emocí je však někdy enormní. Milovnice kvalitního jídla, saunování nebo otužování přiznává, že se někdy do emocionálních úzkých propadne: „Člověk si myslí, že příběhy umí oddělit, přesto mě mnohé zasáhnou. Ale když začnu příliš přemýšlet, jaké budou osudy klientů v budoucnu, a vidím to černě, soustředím se na to, co je teď, a dělám, co je v mé moci. Snažím se nemalovat čerty na zeď a nenechat se těmi těžkými věcmi udolat, dát klientům důvěru, že svou situaci vyřeší. Snažím se nezahlcovat se. V té chvíli taky zvýším péči o duši i tělo. Funguje to. Chodím na masáže, o víkendu se koupu v řece, chodím do sauny, medituju a každý týden mluvím s fantastickou Kasiou Kordylewskou, koučkou a terapeutkou, která mi pomáhá klientské starosti rozředit a vylít z hlavy.“ A jak se původní produkční, která uměla zajistit ledasco od medvěda na focení po pořádání diskusí, stala vytíženou sousedskou pomocnicí? „Náplň je stále stejná zařizuji. To, aby třeba babička, která má v péči patnáctiletého kluka a k tomu rakovinu, pro něj v době covidu měla počítač, aby matka samoživitelka se čtyřmi dětmi zvládla panické ataky, kterými od začátku pandemie trpí, abychom měli auta na svoz jídla a květin, abych měla na platy kolegů, aby bylo na novou podlahu a rekonstrukci prostoru, který si od města pronajímáme, abychom sehnali a přivezli lednici, když někomu z klientů bouchne... A abychom u toho neshořeli jako papír, byli u toho veselí a bavilo nás to,“ vysvětluje.

RADOST Z KAŽDÉ POMOCI

Dlouhou dobu se angažovala ve svém volném čase jako dobrovolnice. Její hnací silou, jak v mnoha rozhovorech prohlásila, byla a je čirá radost: „Dnes se tím živím, i když to není běžný plat, spíš takové kapesné. Nejsem ale zklamaná. Projekt je na světě rok a funguje skvěle. A než platit jen sebe a vydávat míň, platím dva kolegy a vydávám víc potravin a nabízím víc služeb. Nemám hypotéku a nepotřebuju nic moc vlastnit, a tak mi nic zásadního neschází.“ Tento rok se soustředí na shánění stabilních finančních zdrojů, protože dosud čerpali zejména z grantů, příspěvků nadací i jednotlivců. „To mě vždy zcela dojme, že peníze posílají i úplně cizí lidi. Jeden kamarád nám dal na jaře 100 tisíc. Každý den mě udivuje, kolik lidí je dobrých, a to jsem měla velmi velkorysé představy. Realita je ještě lepší. Smysl má každá částka, nejen pro peníze samotné, ale i pro vědomí, že někdo podporuje naši věc, že jsou lidé solidární a dobří. Na to my hodně věříme,“ dodává studentka oboru občanská společnost.

KONEC PLÝTVÁNÍ

Jejím velkým tématem, kterému by chtěla věnovat víc pozornosti prostřednictvím projektů, je udržitelnost domácností a neplýtvání potravinami. Před pár lety totiž vyrazila se skupinou dumpsterů, tedy příznivců takzvaného potápění se v popelnicích a kontejnerech, pro vyhozené potraviny. Byla v šoku, co všechno lidé a supermarkety vyhazují. „Zajímalo mě tohle téma, a tak jsem to chtěla vidět na vlastní oči. Zážitek to byl obrovský. Když jsem zjistila, co všechno lidé vyhazují, chtělo se mi bulet. Z první výpravy jsem uvařila dýňovou polévku a fenyklový krém. Na večeři „z popelnice“ jsem pozvala sousedy, kterým jsem o tom samozřejmě řekla. A i ti konzervativní to snědli bez předsudků. To mě povzbudilo,“ usmívá se a dodává, že si je vědoma toho, jaké má štěstí, když si může kvalitní jídlo dovolit. „Nepovažuji to za samozřejmost. Beru jídlo jako dar. Každá houska, kterou zachráním, mě těší. Plýtvání mě trápí. Naše babičky byly mistryně v tom, jak využít vše bezezbytku. Nebo jen s malým zbytkem. Měly taky v sobě velký klid, ten se ještě musím naučit. To bude na dýl,“ odhaluje něco ze své povahy. A opravdu, pozitivní elán Zuzany Vránové je nakažlivý. „Užíváme si život přes věci, a ne skrz zážitky. Zážitek nemusí nic zvláštního stát. Když si v zimě uděláte snídani v lese na ohni, je to radost na celý den, možná víkend. Radovat se z krásného rána, dobré knížky, z malých věcí. Štěstí není okolo, ale uvnitř nás. Štěstí je práce. Nepřijde samo. Musíme na něm pracovat,“ svěřuje se. Na svůj facebookový profil o sobě slovy své oblíbené hiphopové kapely Prago Union napsala toto: „Saturn bez prstence, silikon v podprsence, maj mě za šílence a maj recht.“ Údajně to vyjadřuje, že je pro lidi kolem často poděs. „Ale nakonec přijmou i to vybírání popelnic. Ráda jsem svobodná jak ve svých projevech, tak nápadech. Jsem člověk na cestě,“ zdůrazňuje. ■

Zdroj:  Deník Metro, text: Jasmína Novosadová,  foto: Archiv Zuzany Vránové