Každej pátek dělám banku!

Organizuje, tmelí, naslouchá, vaří kafe, ale taky tahá třicetikilové bedny jídla z Potravinové banky, které by bývalo skončilo v popelnici. Zuzana Vránová zvládne pod pláštíkem supermana rozdistribuovat tunu takového „odpadu“ týdně. Nemá za to ani stálý plat a jejím bezedným energeťákem je radost seniorů i matek samoživitelek z okolí, kterým často nezbývá na základní potraviny.

V mrazivé poledne se zpoza rohu vyřítí s úsměvem a plnou bednou v náručí. Dotáhne ještě další dvě a uvnitř Sousedského klubu na Vršovické ulici 39 v Praze je otevřeme, abychom se podívaly, co jí Potravinová banka přidělila tentokrát. Suchary se sezamem, tříbarevná quinoa, meduňkový čaj, jalapeños, polévková kořenící směs, bonbony nebo bramborová kaše v prášku. Uvnitř nevelké místnosti dlí na regálech ze sbírky od dobrovolníků nasyslený i olej, mouka, těstoviny a luštěniny. Doma mi Zuzana uvaří skvělý krém z prošlých batátů, co si sypeme prošlou francouzskou solí. Upekla i noblesní chlebíček ze starých banánů a prošlé mandlové mouky. Kdybych nevěděla, že mám hostinu z věcí, co by skončily v popelnici, nepoznala bych to!

Musím přiznat, že jsem čekala aspoň trochu nahnilé ovoce nebo zeleninu. Prostě něco, co by si člověk, který není v nouzi, už nevzal…

Většina lidí si myslí, že to jsou hnusný odpadky a pak jsou hrozně překvapení, co všechno se vyhazuje. Že jsou to hezký věci. Všemu zboží prochází minimální trvanlivost i luxusním bonboniérám, uzeným mandlím nebo trendy super potravinám. Po minimální trvanlivosti upadají chuťové vlastnosti, ale je to zdravotně nezávadný na rozdíl od masa a mlíka, kde platí údaj „spotřebujte do“ a kde je to o zkáze. 

Co spustilo tvůj zájem o potraviny z popelnic?

Jednou jsem viděla dokument, co se všechno vyhazuje. To bylo peklo. Spočítala jsem si, že z vyhozeného pečiva jednoho supermarketu by vyžila celá ulice.

Bylo to v době, kdy’s vyrazila na noční průzkum tajně vybírat popelnice u obchodu?

Jo, to bylo v té době, tak tři roky zpátky. Chtěla jsem si to ověřit. Měla jsem naraženou kapuci a cítila se jak gangster. Předtím jsem volala bráchovi, kterej je advokát, co když mě chytnou. Poučil mě, že je to nelegální vstup na cizí pozemek a k tomu je to zcizení věcí, protože i odpad je do opuštění pozemku jejich. Tenkrát jsem ale za větší nebezpečí považovala, že jsem šla s neznámým klukem. Vzala jsem si raději i slzný plyn.

Bezdomovec?

Ne, vůbec! Mladej hezkej milej kluk. Student ČVUT.

Proč vybíral popelnice?

Protože byl jako já! Trochu si přilepšil, ale hlavně to považoval za zvrácený! Měli jsme deal, že mu za to dám pětistovku, což věnoval na charitu. Šmejdila jsem hlavně v bio popelnicích a přijela jsem domů v půl druhý s narvanou Ikea taškou. Zkusila jsem dát dýně mladým sousedům a řekla jim, že jsou z popelnice.

Jak reagovali?

Právě že dobře. Dýni oloupeš. Byla jsem tam ještě několikrát a pokaždé mě šokovalo, kolik toho je. Oslovila jsem lokální supermarket s tím, že vím, že jídlo vyhazují a že ho chci pro lidi, kteří by to ocenili. Původní profesí jsem produkční, nebojím se někam přijít a zeptat se. Řekli mi, že to je pěkný, ale že musím jít přes Potravinovou banku, protože jen tam mají od roku 2018 povinnost odevzdávat přebytky. Zčichla jsem se proto s Potravinovou bankou, kde mi řekli, že mi něco můžou dávat v pátky. Rozdávala jsem to starým lidem, protože je zbožňuju a věděla jsem, že to nezneužijí a nepřeprodají to.

Jak jsi věděla o lidech, kteří tu pomoc potřebují?

Hodně lidí jsem už znala. Jen v našem vnitrobloku bydlí asi 400 lidí. A taky jsem se poptala. Největší skupinou mých klientů jsou samoživitelky a starý lidi. Třeba paní, co bydlela v garáži. Jednoho 96letýho klienta jsem našla u popelnic, jak vybíral jídlo. Neostýchám se. Zeptám se jich, kolik mají peněz, jak to mají se vztahy v rodině… Úplně běžný je, že mi po prvním setkání dávají pusu a objímají mě. Už totiž nemají tisíc kamarádů, kteří by je objali, přitom je to fyziologická potřeba. Jsou strašně opuštění a taky nejsou zvyklí, že by jim někdo tohoto věku dal čas. Potřebovala bych teď nabrat studenty psychologie, aby si jako dobrovolníci chodili s lidma pokecat, protože doba zdrsněla.

Svěřují ti lidé své životní příběhy?

Hned to sypou… (zaleskou se jí oči) Někteří příbuzní se starým člověkem zacházejí jako s dementem. Mají pocit, že někomu, kdo je v plínách můžou říkat, co mají a nemají. Přitom ti staří jsou velmi inteligentní. Nemám klienty, kteří by seděli u televize. Jsou to lidi, který můžou mladý inspirovat! Je úplně běžný, že důchodce má ve velkoměstě dva tisíce korun na měsíc. Akorát se těch lidí na to nikdo neptá. Nikdo neví, kolik má babička důchod a výdaje. Bylo by fajn, kdyby se příbuzní zeptali. Nebo jim ty potraviny rovnou kupovali. Staří lidi jsou totiž ještě ta generace, co řeknou, ať peníze raději dají vnoučatům, že to zvládají. Jsou zvyklí vyžít ze základních surovin, jenže samozřejmě že si nekoupí ovoce a zeleninu, na to prostě už nemají!

Nebylo pak těžký tvé klienty přesvědčit, aby pomoc vůbec přijali?

Když jsem párkrát neuspěla, řekla jsem si, že musím změnit strategii. Šla jsem na to tak, že jsem se jich zeptala, jestli by mi s přebytky nemohli pomoct. Že vím, že oni neplýtvají a umí zpracovat všechno. Kdybych jim to jen nabídla, nikdy by si to nevzali. Nikdy!

Už jsi někoho musela odmítnout?

Zatím ne. Odmítám jen lidi, kteří nesplňují podmínky. Vždycky si s tím člověkem nejdřív popovídám. Já to už poznám. Když někdo začne buzerovat, ať jim dáme třeba čokoládu, tak nemá hlad. Lidi, co nemají prachy se chtějí najíst normálního jídla.

Jak probíhají tvoje rozvážecí pátky?

Rozvážela jsem sama dva roky, protože to jinak nešlo. Neměla jsem ještě skladovací prostory. Každej pátek jsem vlastně dělala banku! (rozesměje se) V Potravinové bance, kam jsem si jídlo přijela vyzvednout, se na mě chodili koukat zaměstnanci, jak narvu 300 kg do mini auta, ze kterýho jsem to i vydávala. Teď to ale už nejde v jednom zvládat a mám dva kolegy, kteří dřou. Autem se v bance otočíme několikrát a je toho minimálně tuna. Zatímco na začátku bylo klientů asi dvacet, teď jich máme už přes sto. Ale rozvážíme jen pár lidem, kterým je nad 85 let. Všichni ostatní si pro to k nám chodí. Koncept je, aby pro to člověk i něco udělal. Není to jen o předání surovin, je to hlavně sociální kontakt. Před dvěma měsíci mi volal pán, jestli bychom mu to mohli vozit. Ptám se ho, jak je na tom a jestli chodí. Řekl, no mám rakovinu a vývod, ale chodím. A já na to, že bych byla radši, kdyby přišel, že se aspoň vysmradí. Smál se a myslím, že k nám teď chodí rád. Sotva to utáhne…

Kolik si toho člověk od vás vlastně odveze?

Ženský chodí s krosnama a staří s taškou na kolečkách. To jim dáme plný. Taky zohledním, jestli je to rodina s šesti dětma nebo pán, co nejí cukr a bílou mouku. Nemůžou si vybírat, ale pamatujeme si, jaký pijou kafe. No a spousta těch lidí se ještě dělí. Třeba sousedce něco dají. Vždyť chudej člověk je šťastnej, že může někomu konečně něco dát!

Sledovala jsem na facebooku, že ti někdy klient i uvaří…

Jedna sedmdesátisedmiletá paní nám pravidelně peče bramboráky! (rozsvítí se jí oči) Hodně lidí něco přinese. Třeba strouhanou mrkev s pomerančem z těch věcí, co jim dáme.

Před časem jsi dělala experiment, kdy jsi celý měsíc zkoušela jíst jen prošlé jídlo. Jak tě to ovlivnilo?

Byl to pokus a psala jsem o tom každý den na sociálních sítích, aby lidi věděli, co všechno se vyhazuje. Nevadí mi nemít maso a jogurty, to nepotřebuju. I když nejsem žádná rozmazlená princezna, zklamala jsem se. Jsem zvyklá kupovat si dobrej chleba a teď jsem musela jíst jen bílý housky. To se mi pěkně kroutila huba! Nějak jsem si poradila, ale znamená to udělat si třeba z lilku baba ganoush nebo z cizrny hummus.

Což je pracnější, než sáhnout po něčem hotovým…

Hlavně když je to furt, tak tě to pěkně štve! Kdybych si k tomu mohla něco dokoupit, tak by to bylo v pohodě, protože bych to nakombinovala. Ale já jsem si řekla, že to zvládnu jen z odpadu. Navíc když jsem zapomněla a nevzala si žádný připravený jídlo s sebou a přišel na mě v klubu hlad, musela jsem si vzít zase jenom oříšky. Jindy bych si vyběhla ven něco koupit. Člověk je z toho frustrovanej a rozhodně to nepřidá duševní pohodě. Myslela jsem si, že už o tom všechno vím, ale díky této zkušenosti jsem si uvědomila, že být chudý znamená být i nesvobodný.

Jak vznikl nápad na prostor Sousedského klubu, kde se potraviny vydávají?

Věčně se u nás doma válely krabice a málem jsme se kvůli tomu s mužem rozešli. Jednou jsem to musela uskladnit i v sušárně, když těch krabic bylo padesát! V září 2019 mi radnice dala snížený nájem na rohový prostor. Byla jsem na několika komisích, kde se na mě koukali jak na lunetika. Nedokázali si to vůbec představit. Snažili se mě natlačit mimo hlavní třídu a bez výlohy někde v suterénu. Mně výloha ale hrozně pomáhá. Lidí chodí okolo a všimnou si toho. Mladí si pomoc shání na internetu, ale ti starší tu možnost nemají. Nemůžou ani na kafe, protože na něj prostě nemají. U nás jim ho udělám. Pomáháme jim i s papíry, aby si mohli říct o dávky a zajišťujeme i psychologickou nebo právní pomoc. Když jste chudí, věci se na sebe nabalují. Mám v plánu vybudovat tu klubovnu.

Dělá někdo něco podobnýho jako ty?

Samozřejmě Potravinový banky rozdávají jídlo, ale že by jednotlivec dělal, co já, tak o tom nevím. I když několik lidí se ozvalo a ptalo se, jak na to. Ale nedá se do toho jít jen s tím, že chceš zachraňovat svět. Musíš umět spoustu věcí zařídit. Další věc je, že za to nemáš peníze. Často totiž lidi chtějí mít jistotou, že dostanou za práci zaplaceno. I když teď to vypadá, že nám vyjde evropskej grant na pokrytí aspoň některých nákladů. Spousta lidí shoří na tom, že krabice váží 30 kg. A taky si to romantizují, že budou pomáhat, ostatní je budou mít rádi a bude to skvělý. Není to věda, taky k tomu nepotřebuješ žádný povolení, ale musí se makat!

Vyřídilku pro zařízení téměř nemožného měla‘s vždycky?

Vždycky! Ani nevím, jestli jsem dřív byla produkční nebo Zuzana. Je to v nátuře. Lidi jsou zvyklí, že znám další lidi. Takhle to měla i moje matka, která je překladatelka. Pořád někomu tahala nějaký věci až jí kolegové dali jako fór nůši! Ale ono to je i destruktivní. Dobrý je, že mám muže, kterej stojí nohama na zemi. Podporuje mě, ale dělá si ze mě i srandu. Mám tak balanc s normálním šťastným životem. Není vždycky možný, vracet se domů a nenosit si ty příběhy a komplikace domů. To se ještě musím naučit. Kdyby to člověk zvládal pokaždé, byl by robot nebo psychopat. Na druhou stranu, když to nezvládneš, shoříš jako papír. Psychoterapeutku mám kvůli klubu od doby, kdy to tady zhoustlo s covidem. Právě proto, abych to neřešila s mužem. Abych si to zpracovala mimo prostor domova.

Bereš tu práci jako přechodnou fázi po mateřské?

To vůbec! Vždycky jsem v práci pomáhala nějakýmu tvůrci, ale po mateřské jsem zjistila, že můžu být tvůrcem sama. Když si dám něco do palice, tak to zrealizuju. Proč se zdržovat s nějakým šéfem, který by mi do toho házel vidle. Ale necítím se jako ředitelka komunitního centra. Bylo to potřeba, tak jsem to udělala, ale není to moje role. Teď přemýšlím, že expanduju na Prahu 1, která je hodně o starých lidech. Téma neplýtvání mě hodně zajímá a ráda bych z toho udělala televizní seriál. Je třeba lidem říct, jak nevyhazovat, co a jak dělat. Jak uvařit ze základních surovin, protože to je u mladých tragický. Myslím si, že lidi jsou dobrý, jen nevědí, jak začít. Jedna malá věc se přitom může změnit hned.

Mezi regály v klubu jsem si všimla i balení plenek nebo prášku na praní. Tvá pomoc není jen o potravinách?

Drogerii nemají supermarkety povinnost odevzdávat, to je dobrovolný. Třeba tam je jen odchlíplý rožek na obalu a už se to vyřazuje z prodeje. Teď rozdáváme i plný auto nádherných kytek. Od týpka, co je dodává, chce mít vysokou kvalitu a spoustu jich vyřazuje. Je šťastnej, že to někomu dáváme. Myslela jsem si, že jídlo je nejvíc, ale lidi jsou z kytek hotoví! Brečí třeba z pugétu pivoněk! Když zbydou, vozíme to zdravotníkům a pošlu s tím většinou i sladkosti, co máme navíc. Ty jsou z toho taky úplně hotoví. Snědí to za dvě noční směny. A několik krabic žvýkaček jsme teď dali policajtům. Tak hele jakou parádu člověk udělá s odpadkama! (culí se potutelně)

Pomáháš, ale sama se setkáváš s pomocí od druhých. S čím konkrétně?

Dvakrát za rok bývá sbírka pro Potravinovou banku, a bylo to dojemný, když mi lidi nosili třeba balíček těstovin a konzervu. Sami by to přitom potřebovali. Za den mi nanosili 2,5 tuny trvanlivých potravin, ze kterých teď máme sklad a postupně z toho odebíráme. Jeden člověk mi poslal finanční dar sto táců! Já vlastně od lidí nerada vybírám dobrovolný příspěvky. Třeba když vidím, že mi to posílá matka na mateřský, asi bych byla veselejší, když by za to koupila mandarinky pro svoje dítě. Teď mi třeba zdarma půjčuje jedna firma i větší auto pro rozvážení. Solidarita lidí mě úplně smetla. Jasně, někdy přijdou lidi, kteří jsou nesnesitelní, ale je jich málo. Radost, že někomu, kdo toho v životě moc nedostal, můžu dát kvalitní věci, je boží!

Zuzana Vránová (1980)

Vystudovala bakaláře v sociokulturně - jazykových studiích. Navazující magisterské studium se zaměřením na občanskou společnost dokončuje nyní. Pracovala jako foto produkční pro Reflex i MF Dnes. V pětipatrovém činžáku, kde žije, udělala seznamovací večírek hned poté, co se nastěhovala. Pro celý vnitroblok pak vysoutěžila s městkou částí vybavení lavičkami a sportovištěm. Po mateřské se vrátila do práce, ale každý pátek k tomu přibrala i svou novou vášeň, rozvážení potravin pro potřebné. Později placené práce zanechala a věnuje se - jak sama říká - „dobroserství“ naplno. Na Praze 10 vybudovala Sousedský klub, který zajišťuje seniorům a samoživitelkám distribuci potravin z Potravinové banky, kde končí jedlé přebytky ze supermarketů. Rozdává i laskavé slovo a mimo covidovou dobu též srdečná objetí. 

Text a foto: Lenka Požárová pro magazín Pátek Lidových novin